Americký kokršpaněl je malý sportovní pes, kterého zdobí nádherná bohatá srst, je silné kompaktní stavby těla s ušlechtilou hlavou, temperamentní a vyrovnané povahy – prostě ideální společník celé rodiny.
Je inteligentní, schopný rychle se učit, vhodný jak pro život ve městě tak i na venkově. Přestože má přibližně stejné lovecké schopnosti jako anglický kokršpaněl, je v Evropě používán k lovu pouze výjimečně.
Vzhledem k dlouhé srsti je u nás chován především jako výstavní pes. V USA a Kanadě se běžně účastní soutěží agility a v poslední době i u nás. Je ideálním partnerem dětí v soutěži junior handling.
Na výstavách je americký kokršpaněl zařazen do skupiny FCI VIII.
Americký kokršpaněl je pes nemalého temperamentu a tak pro něj nebude život strávený jen na gauči a ve výstavních kruzích předtavovat dostatečné vyžití pro ukojení jeho chuti k pohybu. Majitelé amerických kokšpanělů se se svými psy věnují mnoha aktivitám. A které že jsou pro ně ty nejčastějí?
Agility je psí sport, při kterém pes podle pokynů psovoda překonává sérii překážek. Některé překážky jsou skokové – jednoduché, dvojité, skok daleký, kruh; některé přebíhací – kladina, áčko, houpačka; jiné probíhací – slalom, pevný tunel, látkový tunel. Na závodech jsou parkury dlouhé 15 – 22 překážek od 100 do 200 metrů, pes všechny překážky překonává dobrovolně, nemá na sobě ani vodítko, ani obojek. Agility může dělat každý pes s průkazem původu i kříženci všech velikostí a tvarů za předpokladu, že je zdravý a nemá nijak omezený pohyb. Na závodech se pak porovnávají psi třech velikostních a výkonnostních kategorií. Než se ale psi dostanou na závody, musí se naučit všechny překážky překonávat bezpečně. Agility je ale náročnější na psovoda, protože je jeho práce zapamatovat si trať a vést po ní psa. Často dochází ke změnám směru, a protože jsou psi obvykle rychlejší než psovodi, agility vyžaduje rychlé reakce, jak ve vydávání povelů, tak v jejich plnění. Hlavním cílem tohoto sportu je dosáhnout lepší spolupráce a komunikace mezi psem a jeho psovodem a skloubit přesné překonávání překážek s rychlostí, která plyne ze sebejistoty a důvěry.
Na závodech se potkáte s dvěma základními typy parkurů – agility obsahuje všechny překážek, je buď rozděleno podle obtížnosti pro začátečníky (Agility 1), pokročilé (Agility 2) a experty (Agility 3), nebo je otevřené pro všechny výkonnostní kategorie dohromady. Druhým typem je jumping, který neobsahuje překážky s kontaktními zónami (kladina, áčko a houpačka, jejichž konce ramp jsou vyznačeny barevnou zónou, které se pes musí alespoň částí tlapky dotknout) a stůl. Stejně jako agility může být rozdělen pro jednotlivé výkonnostní kategorie svou obtížností, nebo je otevřen pro všechny týmy. Dále je možné se na závodech setkat s různými hrami, které mají upravená pravidla. Některé závody jsou komorní, ale můžete se setkat i se sto nebo více týmy, každoročně se pořádá mistrovství České republiky či mistrovské soutěže jednotlivých plemen, mistrovství Evropy, mistrovství světa, na které se kvalifikuje jen několik nejlepších týmů z republiky. Soutěžit mohou i psovodi všeho věku, děti a junioři mají svoje vlastní mistrovství České republiky i Evropy.
Ať už se rozhodnete dělat agility jen pro radost nebo i závodně, pamatujte, že agility je sport a váš pes partner, který zaslouží respekt a péči. Prvním pravidlem by mělo být, že vás oba společná aktivita baví.
Autor článku: Katka Lerlová
Více info: www.klubagility.cz a www.kacr.info
Přehled od roku 2003: ZDE
Canisterapie (pojmenování vzniklo v ČR) je název pro metodu pozitivního psychosociálního a fyziorehabilitačního působení na potřebné osoby, prostřednictvím speciálně vedeného a cvičeného psa nebo feny (canis = latinsky pes). Kontakt se psem představuje účinné rozptýlení pro lidi trpící psychickými poruchami, depresí nebo pro ty, kteří se prostě cítí opuštěně. Například v domovech pro seniory nebo v dětských domovech, kde je pes pro děti kamarádem a tvorem, o kterého se musí starat, a tak se lépe srovnají se ztrátou rodičů.V ústavech pro mentálně a fyzicky postižené pes tvoří součást rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Velmi významnou a úspěšnou metodou je polohování.
Více info:
www.canisterapie.cz
www.canisterapie.org
www.cantes.cz
www.helppes.cz
www.psiprozivot.cz
www.dcmotol.cz
Coursing je druh sportu, kde běhá pejsek po louce za umělou návnadou. Dalo by se to přirovnat k chrtím dostihům, jen s tím rozdílem, že coursing se běhá v terénu na louce. A baví to každého pejska, který rád aportuje nebo je nabitý energií a při procházce se jen tak neunaví.
Podrobnosti tohoto psího sportovního odvětví upravuje NÁRODNÍ COURSINGOVÝ ŘÁD ČMKU.
Rozlišujeme dva druhy coursingu:
Lure coursing - běh za umělou návnadou, vznikl jako náhrada hare coursingu
Hare coursing (též Open field coursing, Live coursing) - běh za živým zajícem, v České republice zakázaný.
Ideálním místem závodiště pro coursing je velká louka, vřesoviště nebo písečný terén, pokud možno ve svahu nebo kopcovitý, porostlý jednotlivými stromy nebo keři. Chybějící porost je třeba nahradit odpovídajícím umělým provedením. Závodiště může obsahovat překážky, které lze nahradit umělými, např. balíky slámy nebo křovím. Může být také např. simulován běh v potoce pomocí rozložené plachty, kterou psi nemůžou oběhnout. Všechny překážky musí být možno ze psí perspektivy včas rozpoznat. Závodiště musí být uspořádáno tak, aby bylo pro psy vyloučeno jakékoliv nebezpečí. Délka úseku musí činit u velkých ras minimálně 500 - 1000 m, u malých ras 400 - 700 m. Coursingová trať začíná pokud možno co nejdelší startovací rovinkou, následuje řada kliček (zatáček) v počtu 5 až 8 a za nimi je opět dlouhá cílová rovina, která testuje vytrvalost psů. Coursing se běhá na dvě kola.
Hodnocení chování psů při běhu provádí polní pozorovatel a rozhodčí coursingu. Polní pozorovatelé stojí v závodišti na přidělených kontrolních pozicích. První polní pozorovatel hodnotí rychlost ve vymezené zóně, druhý pozorovatel vytrvalost a uchopení štvaného objektu. Rozhodčí coursingu hodnotí celkový běh z hlediska štvavosti a obratnosti, jakož i případné předběhnutí ve druhém kole. Při nejednotnosti v celkovém bodovém ohodnocení rozhoduje definitivně rozhodčí coursingu. Vítězí pes s vyšším počtem bodů z druhého kola z jednotlivých kritérií hodnocení v následujícím pořadí: štvavost, obratnost, předběhnutí, odvaha, chytání, vytrvalost, rychlost.
Pro většinu plemen platí že:
- předvedou svou rychlost hned na začátku a v tuto chvíli by měla být rychlost většinou hodnocena
- obratnost psa je nejlépe demonstrována ve střední části běhu, kdy zajíc kličkuje
- na konci běhu se projeví jejich vytrvalost. Jsou to přírodní dostihy, předchůdci dostihů na drahách. Běhají se na dráze v přírodním terénu, kde pes (mohou běhat různá plemena) zdolává různé překážky – stromy, keře, voda aj. a snaží se dostihnout umělou vlečenou návnadu.
Více info:
www.czechcoursingclub.cz
Sport, kde pes pod vedením psovoda provádí cviky v rytmu hudby (alepoň přibližně) má různé názvy. Nejčastější je tanec se psem, ale teď se začíná hodně používat i mnohem přiléhavější dog dancing. V Anglii je zase nejrozšířenější Heelwork to Music, protože sport vznikl z obedience (heelwork - chůze u nohy; obedience - poslušnost).
V Americe se spíše používá Musical Freestyle, v Holandsku zase Canine Freestyle... V podstatě to vše je dogdancing. Co vše může pes v dogdancing předvádět?
Pokud cviky neohrožují zdraví psa (psovod se může zranit dle libosti), tak se fantazii meze nekladou. Je povolena celá škála pohybů od chůze u nohy, po otočky, slalom mezi nohama, couvání, podávání pacek, panáčkování, válení sudů, skákání přes ruce nebo nohy psovoda....
Jen pozor, některé cviky jsou pro nedospělého psa s nedovyvinutými klouby nebezpečné (couvání, chůze na zadních, rotování v otočkách nebo sudech, skoky).Na dogdancingu je krásné to, že není náročný ani na čas, ani na prostor, ani na finance. Člověk nepotřebuje žádné zvláštní pomůcky, stačí cvičit deset minut doma a na procházce a pes se naučí mnoho nových věcí, i když majitel nemá třeba závodní ambice.
Zdroj článku a více info:
www.dogdancingclubcr.cz
Podobně jako si lidé hrají s létajícím talířem, mohou si s ním hrát, resp. jej chytat i psi všech plemen. Je především na psovodovi, na jaké úrovni se bude chtít dogfrisbee věnovat - buď může házet talíř jen tak pro radost a bude mu jedno, jakým způsobem ho pes chytá (a jestli ho vůbec chytá), anebo si dá tu práci a naučí psa chytat talíř ve vzduchu, na velkou vzdálenost, s různými akrobatickými prvky apod.... to už záleží jen na něm a na schopnostech jeho psa.
Dogfrisbee v Evropě i v USA zastřešuje hned několik různých federací/asociací/klubů, přičemž prakticky každá z nich má svá vlastní pravidla. Proto nelze jen tak jednoduše říci, jaká jsou kritéria hodnocení výkonů psa a psovoda (i když jsou svým způsobem podobná). Základní rozlišení je ale stejné – freestyle a distanční disciplíny.
Freestyle je divácky nejatraktivnější, avšak také nejnáročnější na výcvik. Psi při ní chytají létající talíře v různých pozicích, často i několik metrů nad zemí. Psovod hází psovi během dvouminutového limitu létající talíře (může jich mít až 10) tak, aby je pes chytal v co nejzajímavějších pozicích. Psovod může použít své tělo jako odrazový můstek pro psa, ale není to nutné. Rozhodčí hodnotí u psa rychlost, skokové schopnosti, schopnost kontroly letu i dopadu a schopnost chytit disk. U psovoda se pak hodnotí variabilita a originalita prvků, které v sestavě použije, způsob házení disku a obtížnost sestavy. Za nebezpečné triky či skoky (špatný dopad psa) může být tým penalizován - to je opatření pro zvýšení bezpečnosti psů.
Distančních disciplín je hned několik, například Chyť a přines (toss&fetch), Minidistance, Longdistance, The QUADRUPED®, TimeTrial a další. Všechny mají společný základ - co nejdelší hod nebo hody, kdy pes chytá disk ze vzduchu. V Longdistance a Quadrupedu jde "pouze" o chycení dlouhého hodu, u těch ostatních také o co nejrychlejší přinesení disku zpět psovodovi. Tyto disciplíny bývají jednodušší na nácvik ne freestyle.
Při závodech se mohou používat pouze speciální plastové talíře, které se k nám zatím dovážejí z USA (malí psi do 38 cm mají však výjimku a mohou používat i neschválené druhy talířů). Přestože jsou tyto talíře zhotoveny tak, aby byly co nejbezpečnější, často dochází při silnějším stisku psími zuby k jejich poškození. Je třeba neustále dbát na to, aby tak na disku nebyla žádná ostrá místa, která by mohla psa při chytání zranit, a disk zabrušovat smirkovým papírem. Existují také odolné plastové disky, které nejsou tak citlivé na skus a které jsou o něco těžší než normální plastové talíře pro psy.
Zdroj článku a více info:
www.bohemiawillow.cz
www.discdog.cz
Flyball je sport i zábava pro temperamentní psy všech plemen. Oproti agility má výhodu, že pro psovoda není tolik náročný, takže se mu mohou věnovat i fyzicky méně disponovaní psovodi. Utkávají se v něm dvě čtyřčlenná družstva na dvou stejných flyballových dráhách. Každá dráha se skládá ze čtyř stejných skokových překážek a flyballového boxu, který vystřeluje míček.
Na povel psovoda, který však zůstává za startovní linií, vyběhne pes na dráhu, překoná čtyři skokové překážky, naskočí na desku boxu (provede tzv. plaveckou otočku) – tím spustí mechaniku, chytí vystřelený míček a aportuje ho zpět přes překážky k psovodovi. 
V okamžiku, kdy první pes z družstva protne cílovou čáru, vybíhá další pes. Vítězí družstvo, které má jako první v cíli všechny čtyři psy (a míčky). Souhra družstva a vzájemná snášenlivost psů je ve flyballu mimořádně důležitá. Psi se spolu střídají na startovní/cílové čáře a v optimálním případě se míjejí čumák-čumák, přičemž se nesmí vzájemně napadnout. Nic pro psí závistivce, kteří nesnesou, když proti nim přibíhá pes.
Zdroj článku a více info:
www.flyball.cz
Americký kokršpaněl patří do VIII. FCI skupiny - slídiči, jeho historie dokazuje, že se skutečně jedná o lovecké plemeno. V současné době se od loveckého výcviku opustilo, což ale neznamená, že se nemůžete myslivosti věnovat. Pro am. kokrky platí řád pro lovecké slídiče, který jim umožňuje účastnit se zkoušek a závodů.
V zahraničí se s využitím toho plemene v myslivosti setkáme častěji a některé chovatelské stanice se vyloženě specializují na pracovní spojení.
Více info:
www.kchls.cz
Mushing zahranuje několik disciplín psích sportů, které spojují aktivní pohyb psa a psovoda.
Jedná se o letní sporty: canicross (běh se psem), bikejöring (jízda na kole se psem), skooterjöring (jízda na koloběžce se psem) a dogtrekking (chůze se psem)...a zimní sporty skijöring a klasické spřežení.
Mushing zvyšuje kondici psa i páníčka a nemusíte se mu věnovat závodně. Velmi oblíbený canicross spousta lidí provozuje rekreačně, jen pro zábavu. Je vhodný pro všechna plemena, zvláště pak dogtrekking a canicross, tedy i pro americké kokry.
Existují i vytrvalostní kombinace, např. Železný pes (plavání, běh a kolo).
Více info:
www.mushing.cz
www.canicross.cz
www.behejsepsem.cz
www.dogtrekking.info
Českým překladem anglického slova “obedience” je poslušnost či ovladatelnost. Cílem obedience je naučit psa spolupracovat s psovodem, zadané cviky pes musí vykonávat radostně a zároveň přesně. Zvláštní důraz je kladen na vzájemný vztah mezi psem a psovodem a na schopnost psa pracovat ve vzdálenosti od psovoda. Měl by být brán ohled na fyzické dispozice psa. V obedience provádí psovod se svým psem postupně deset cviků. Devět z nich prověřuje poslušnost a ovladatelnost psa, jeden spadá do kategorie pachových prací – jedná se o rozlišení předmětu psovoda.
Podobně jako například agility není obedience přístupná jen pro některá plemena, závodit může pracovní plemeno, stejně jako šikovné společenské; národní soutěže jsou přístupné i křížencům. Díky spolupráci se zahraničními lektory propaguje většina instruktorů klubu Obedience CZ trénink pozitivní motivací. Tato metoda má ohromnou výhodu v tom, že psy výcvik baví a dá se použít pro psy různých povah a stáří.
Více info a zdroj článku:
www.obedience.cz
